§ 1702 · Rozdelenie domu rozhodnutím súdu

Nový Občiansky zákonník

(1)

Vlastníctvo bytov a nebytových priestorov môže vzniknúť aj dňom nadobudnutia právoplatnosti rozhodnutia súdu pri zrušení a vyporiadaní podielového spoluvlastníctva alebo vyporiadaní spoločného imania manželov, ako aj v iných prípadoch, ktoré pripúšťa tento zákon.

(2)

Rozhodnutie súdu podľa odseku 1 musí obsahovať náležitosti vyhlásenia podľa § 1703.

Prepojené materiály · 9

Občiansky zákonník

odkaz v dôvodovej správe

| Právní věta: | Městská část spravující jednotky, které jí svěřil vlastník - hlavní město Praha, má právní zájem na odstranění vad prohlášení podle § 1168 o. z.Účastníky řízení podle § 1168 o. z. o odstranění vad prohlášení musí být všichni vlastníci jednotek dotčení vadami prohlášení. |

| --- | --- |

| Soud: | Nejvyšší soud |

| Datum rozhodnutí: | 10.02.2021 |

| Spisová značka: | 26 Cdo 1811/2020 |

| Číslo rozhodnutí: | 82 |

| Rok: | 2021 |

| Sešit: | 9 |

| Typ rozhodnutí: | Rozsudek |

| Heslo: | Byt, Jednotka, Vlastnictví bytů |

| Předpisy: | § 1168 o. z. § 118a o. s. ř. § 159a odst. 1 o. s. ř. § 19 předpisu č. 131/2000Sb. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 34 odst. 3 předpisu č. 131/2000Sb. § 5 o. s. ř. § 91 odst. 2 o. s. ř. |

| Druh: | Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních |

| | Sbírkový text rozhodnutí *Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 70 Co 221/2019.* **I. Dosavadní průběh řízení** 1\. Žalobkyně se původně žalobou došlou soudu dne 30. 1. 2012 domáhala nahrazení projevu vůle 1., 2., 3. a 4. žalovaného tak, že uzavírají dohody o změně prohlášení vlastníka budovy č. p. 1 na pozemku p. č. 2 a pozemku p. č. 3 v k. ú. S., obec P. (dále též jen „předmětný dům“), o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o narovnání a změně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku, jež byly součástí žaloby. V průběhu řízení žalobu změnila a nově se proti žalovaným 1. – 7. a C. d. V. (vůči němuž bylo řízení posléze pravomocně zastaveno) domáhala, aby vady prohlášení vlastníka o vymezení jednotek předmětného domu, obsaženého ve smlouvě o výstavbě ze dne 8. 2. 2006, byly odstraněny způsobem specifikovaným v žalobě, neboť v něm byla chybně vymezena jednotka č. 4, a to výměrou 85,4 m2 namísto správné výměry 107,4 m2, čímž došlo také k nesprávnému určení spoluvlastnických podílů všech vlastníků jednotek. 2\. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 40 C 7/2012-443, I. výrokem žalobě vyhověl, II. výrokem nahradil přílohu 4 uvedeného prohlášení vlastníka, obsahující zobrazení schémat podlaží předmětného domu přílohou 4, jež je nedílnou součástí rozsudku a rozhodl, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení vůči žalovaným nepřiznává. 3\. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vlastníkem bytových jednotek č. 4, 5. a 6. a nebytové jednotky 7, je hlavní město Praha, žalobkyni (městské části Praha 1) byla svěřena jejich správa, žalovaní jsou vlastníky bytových jednotek č. 8 (1. a 2. žalovaný), č. 9 (3. a 4. žalovaný), č. 10 (5. a 6. žalovaný) a č. 11 (7. žalovaná), včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku a všechny jednotky se nacházejí v předmětném domě. Jednotky v předmětném domě, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku, byly vymezeny smlouvou o výstavbě ze dne 8. 2. 2006, mající náležitosti prohlášení vlastníka (dále jen „Prohlášení“). U bytové jednotky č. 4, která byla stavebně upravována na mezonetový byt a před uzavřením smlouvy o výstavbě byla rozšířena o komoru v půdním prostoru, je nesprávně uvedena výměra 85,4 m2, ačkoliv její výměra činí 107,4 m2. Nesprávná výměra této jednotky se projevila i v nesprávném určení spoluvlastnických podílů všech vlastníků bytových jednotek na společných částech předmětného domu. Vady nebyly odstraněny společným prohlášením podle § 1168 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť žalovaní s opravou Prohlášení nesouhlasili, a protože žalobkyně má právní zájem na jejich odstranění (z pozice vlastníka bytové jednotky), odstranil tyto vady Prohlášení podle § 1168 odst. 1 věta druhá o. z. 4\. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. 70 Co 221/2019-590, rozsudek soudu prvního stupně v I. a II. výroku změnil tak, že žalobu zamítl, uložil žalobkyni povinnost zaplatit 1. – 6. žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a ve vztahu k 7. žalované rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 5\. Po doplnění dokazování výpisem z katastru nemovitostí dospěl k závěru, že se řízení neúčastní vlastníci všech jednotek v předmětném domě, a žaloba proto nemůže být úspěšná pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných i žalobkyně. Rozsudkem, jímž se odstraňuje vada prohlášení vlastníka spočívající ve změně vymezení bytové jednotky, dochází ke změně spoluvlastnických podílů vlastníků všech jednotek, jde tedy o rozhodnutí, jímž se zasahuje do práv a povinností všech vlastníků jednotek. Všichni vlastníci jednotek proto musí být účastníky řízení, a to v postavení „solidárních“ společníků ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jen tak pro ně může být výrok rozsudku závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Prohlášení vlastníka se opravuje jako celek, není proto rozhodné, zda někteří vlastníci dříve uzavřeli dohody. Měl za to, že u žalobkyně, která není vlastníkem žádné jednotky v předmětném domě a je jen pověřena správou jednotky, jejímž vlastníkem je hlavní město Praha, nelze dovodit její právní zájem na odstranění vad prohlášení vlastníka ve smyslu § 1168 o. z., „v pozici (pouhého) správce by rozhodnutím soudu o opravě prohlášení vlastníka ve svém právním postavení dotčena nebyla“, a proto postrádá aktivní věcnou legitimaci. *Obiter dictum* konstatoval, že navrhovaná oprava Prohlášení vlastníka je v textové části v rozporu s obrazovou přílohou \[podle vymezení v textu je jednotka č. 13 situována v 6. nadzemním podlaží, podle obrazové přílohy (jakož i provedeného dokazování) v 6. a částečně v 7. nadzemním podlaží (kde se má nacházet komora, o kterou byla jednotka rozšířena)\], a zpochybnil také skutkový závěr soudu prvního stupně, že bytová jednotka č. 860/13 byla rozšířena dříve, než bylo učiněno Prohlášení. **II. Dovolání a vyjádření k němu** 6\. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že judikatura Nejvyššího soudu doposud neřešila otázku okruhu účastníků řízení podle § 1168 o. z. a že při řešení otázky její aktivní věcné legitimace se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, stejně jako při řešení otázky tzv. poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Namítala, že její aktivní věcná legitimace vyplývá ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a ze Statutu hlavního města Prahy, z nichž je zřejmé, co je svěřeno do správy městským částem a jak tyto mohou se svěřeným majetkem nakládat a že (není-li stanoveno jinak) vykonávají všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu (odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. [26 Cdo 2511/2006](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/3126FB5B728B8EDEC1257A4E0065751D?openDocument&Highlight=0,)). Žaloba podle § 1168 o. z. není „klasickým výkonem vlastnického práva“, jedná se o žalobu, kterou chrání své právo na nakládání (hospodaření) se svěřeným majetkem. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že ji neseznámil se svým odlišným právním názorem na okruh účastníků (který soud prvního stupně považoval za dostatečný), nevyzval ji k nápravě (nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. [II. ÚS 1473/11](http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1473-11_1)), nesplnil tak poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Neměla tak možnost řádně hájit svá práva včetně případné dispozice s žalobou a rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ni překvapivé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. [30 Cdo 3764/2012](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/307F8AA7413F228EC1257B82002E05DF?openDocument&Highlight=0,), nález Ústavního soudu ze 4. 4. 2013, [I. ÚS 3271/12](http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3271-12_1)). Měla za to, že řízení se nemusí účastnit všichni vlastníci jednotek, jde o samostatné společenství, bylo by nelogické, aby byli nuceni účastnit se řízení i ti vlastníci, kteří s opravou vad Prohlášení souhlasí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7\. Ve (společném) vyjádření k dovolání 1. žalovaný, 2. a 6. žalovaná uvedli, že není splněna subjektivní podmínka přípustnosti dovolání (žalobkyni, jež není vlastnicí žádné jednotky v předmětném domě, nemohla napadeným rozsudkem vzniknout žádná újma), zpochybnili plnou moc zástupkyně žalobkyně, vyvraceli dovolací námitky zejména ve vztahu k otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto. Žalovaný č. 3. a žalovaná č. 4. se ve (společném) vyjádření k dovolání zcela ztotožnili s napadeným rozsudkem a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. **III. Přípustnost dovolání** 8\. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázka okruhu účastníků v řízení o žalobě na odstranění vad prohlášení vlastníka podle § 1168 o. z. nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena; není však důvodné. **IV. Důvodnost dovolání** 9\. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka uplatnila námitkou, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť jí odvolací soud neseznámil se svým právním názorem na okruh účastníků a neposkytl jí v tomto směru poučení. Vytýkanou vadou však rozhodnutí netrpí. Poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalující či žalované, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. [29 Cdo 2494/99](https://sbirka.nsoud.cz/?p=4718), uveřejněné pod číslem 37/2003 Sb. rozh. obč., usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. [21 Cdo 4061/2018; 21 Cdo 4062/2018](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A87E30528BFBB03EC12583D80017E424?openDocument&Highlight=0,) či nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. [I. ÚS 56/95](http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-56-95)). Odvolací soud měl sice účastníky seznámit se svým odlišným právním názorem ohledně věcné legitimace, aby se k němu mohli vyjádřit, toto pochybení však nepředstavuje vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v rámci odvolacího řízení již nebylo s ohledem na ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. možné nedostatek věcné legitimace odstranit. 10\. Nárok žalobkyně na odstranění vad Prohlášení (učiněného podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném, do 31. 12. 2013) posoudil Nejvyšší soud (shodně jako soud prvního stupně a odvolací soud) podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, zejména podle ustanovení § 1168 o. z. \[k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. [29 ICdo 34/2015](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C6CE4196FA8A8D6BC1257FD30025F2A4?openDocument&Highlight=0,) uveřejněný pod č. 131/2016 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. [26 Cdo 2323/2016](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/44E51B476E2BAFF6C12580F00030D79C?openDocument&Highlight=0,) uveřejněný pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. [II. ÚS 1066/17](http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1066-17_1))\]. 11\. Rozdělil-li vlastník domu své právo k domu (a pozemku) na vlastnické právo k jednotkám (§ 1166 o. z.), jednotky již byly (podle tohoto prohlášení) zapsány do katastru nemovitostí a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 o. z. toto prohlášení (i kdyby mělo vady) prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k jednotkám nevzniklo; není přitom významné, zda prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před účinností občanského zákoníku (tedy před 1. 1. 2014) nebo až po ní (viz výše citované rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. [29 ICdo 34/2015](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C6CE4196FA8A8D6BC1257FD30025F2A4?openDocument&Highlight=0,), sp. zn. [26 Cdo 2323/2016](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/44E51B476E2BAFF6C12580F00030D79C?openDocument&Highlight=0,)). Případné nepřesnosti či nesprávnosti prohlášení lze však odstranit postupem podle § 1168 o. z. 12\. Podle ustanovení § 1168 odst. 1 o. z. vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem a neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co ho na vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Nedojde-li k tomu, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem. 13\. Vady prohlášení by tedy měl podle úpravy v § 1168 o. z. odstranit původce prohlášení, a to bez zbytečného odkladu poté, co sám nebo po upozornění další osoby („která na tom má právní zájem“) tyto vady zjistil. Jestliže vady prohlášení neodstraní původce prohlášení, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Jen pro úplnost je třeba uvést, že i když z ustanovení § 1168 o. z. vyplývá, že primárně by měl vady odstranit původce prohlášení, je zjevné, že není-li již ten, kdo rozdělil své právo k domu na vlastnické právo k jednotkám (tzv. „původce prohlášení“), vlastníkem všech jednotek v domě, nemůže sám vady – bez souhlasu dalších vlastníků jednotek – opravit (ke stejným závěrů dospěla i literatura – srovnej např. Novotný, M., Horák, T., Holejšovský, J., Oehm, J., Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 59). Jakýkoliv zásah do prohlášení totiž představuje zásah do vlastnických či spoluvlastnických práv vlastníků jednotek, není proto myslitelné, aby se tak stalo bez souhlasu dotčeného vlastníka jednotky. 14\. Z ustanovení § 1168 (odst. 1 věta druhá) o. z. je taky zřejmé, že neopraví-li původce prohlášení nepřesnosti či nesprávnosti v prohlášení sám a na opravě prohlášení se nedohodnou ani vlastníci všech dotčených jednotek, může vady opravit soud, a to na návrh „osoby, která na tom má právní zájem“. 15\. Takovou osobou je nepochybně vlastník dotčené jednotky, tedy jednotky, jíž se bezprostředně dotýká nepřesnost či nesprávnost prohlášení. Může to však být i vlastník jednotky, která vadou přímo zasažena není, neboť nepochybně všichni vlastníci jednotek v domě mají zájem na tom, aby prohlášení, které se dotýká jejich vlastnických a spoluvlastnických práv a kterým byl „jejich“ dům rozdělen na jednotky, bylo bez vad. Může to však být i osoba, která ani není vlastníkem žádné jednotky v domě – např. je-li jednotka zatížena, může mít osoba oprávněná z věcného práva v některých případech rovněž právní zájem na odstranění vad. Není tedy vyloučeno, aby se opravy prohlášení domáhala i osoba, která není vlastníkem žádné jednotky, prokáže-li, že oprava prohlášení zasahuje do její právní sféry. 16\. Vlastníkem jednotky č. 860/13 (jíž se má podle žalobních tvrzení vada Prohlášení týkat) je hlavní město Praha, opravu Prohlášení navrhuje městská část Praha 1 (žalobkyně) a svůj právní zájem na opravě Prohlášení spatřuje v tom, že jí byla vlastníkem (hlavním městem Praha) svěřena správa této jednotky. 17\. Nejvyšší soud se opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval pojetím právního postavení hlavního města Prahy a městských částí, jejich vzájemných vztahů a vztahů ke třetím subjektům \[viz např. rozsudek ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. [25 Cdo 5764/2017](https://sbirka.nsoud.cz/?p=5770), uveřejněný pod číslem 57/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne z 21. 3. 2013, sp. zn. [26 Cdo 3244/2012](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/981ADF1EFC868D81C1257B41004C72F7?openDocument&Highlight=0,) (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. [III. ÚS 1594/13](http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1594-13_1))\]. 18\. Žalobkyně (městská část) vykonává v souladu se zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dále též jen „zákon č. 131/2000 Sb.“ (§ 19 odst. 1, 4), a § 13 a násl. obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000 Sb., kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále též jen „Statut“), správu jednotek v předmětném domě ve vlastnictví hlavního města Prahy, včetně sporné jednotky č. 860/13, jež měla být Prohlášením nesprávně vymezena. Podle § 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. vykonávají městské části při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. Podle § 17 Statutu vykonávají městské části při nakládání se svěřeným majetkem všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu s tím, že jen ve stanovených případech je dispozice se svěřeným majetkem podmíněna souhlasem žalovaného (srov. § 18 a § 19 Statutu). Právo nakládat se svěřeným majetkem je tedy vymezeno široce, v rámci těchto právních vztahů vystupuje městská část svým jménem, a je proto věcně legitimována ve sporech, jež se svěřeného majetku týkají. 19\. Městská část spravující jednotky, které jí svěřil vlastník – hlavní město Praha, má tedy právní zájem na odstranění vad prohlášení, neboť takové rozhodnutí zasahuje do jejích práv a povinností vyplývajících z jejího práva hospodaření se svěřeným majetkem. 20\. Lze-li mimosoudně odstranit vady prohlášení jen společným prohlášením všech vlastníků jednotek dotčených opravou (případně prohlášením původce prohlášení se souhlasem všech vlastníků dotčených jednotek), pak stejné musí platit i pro případ, že k odstranění vad nedošlo dohodou, a k opravě vad má dojít soudním rozhodnutím. Soudní rozhodnutí v takovém případě „nahrazuje“ dohodu dotčených vlastníků, musí se proto vztahovat na všechny vlastníky dotčené opravou a je nerozhodné, zda s opravou souhlasí (či souhlasili před zahájením soudního řízení), či nikoliv. Není možné, aby vůči některému z dotčených vlastníků jednotek bylo rozhodnuto rozdílně. V řízení podle § 1168 o. z. tak jde na straně vlastníků jednotek o nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. se všemi procesními právy a povinnostmi, které pro ně z tohoto jejich postavení plynou. Podle právní teorie i soudní praxe je pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 591; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. [29 NSČR 78/2017](https://sbirka.nsoud.cz/?p=5825), uveřejněné pod číslem 27/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. [21 Cdo 569/2005](https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/rozsudek-nejvyssiho-soudu-ze-dne-24-01-2006-sp-zn-21-cdo-569-2005/), uveřejněný pod číslem 54/2006 Sb. rozh. obč.). 21\. Pro rozhodnutí o věci samé z nerozlučného společenství vyplývá, že vůči všem nerozlučným společníkům musí mít řízení stejný výsledek. Rozhodnutí soudu podle § 1168 o. z. o odstranění vad prohlášení je rozhodnutím, jímž je zasahováno do práv a povinností všech vlastníků jednotek dotčených vadami prohlášení, proto účastníky řízení musí být všichni tito vlastníci, pro všechny bude výrok rozsudku závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Neúčastní-li se řízení jako účastníci (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni, kdo jimi musí (mají) být jako nerozluční společníci, tedy všichni vlastníci jednotek dotčení vadami prohlášení, jedná se o takový nedostatek v okruhu jeho účastníků, který znamená nedostatek věcné legitimace, a soud v takovém případě musí žalobu bez dalšího zamítnout. 22\. Pro určení, kdo má být účastníkem řízení podle § 1168 o. z., tedy pro závěr o věcné legitimaci, je tak rozhodující, kteří vlastníci jednotek budou navrhovanou opravou prohlášení vlastníka jednotek dotčeni ve svých právech. 23\. V projednávané věci šlo o opravu výměry jednotky č. 860/13, což by mělo vliv na velikost podílů na společných částech domu a pozemku (došlo by k jejich změně) pro všechny vlastníky jednotek v domě, opravou by tak bylo zasaženo do spoluvlastnických práv všech vlastníků jednotek; účastníky řízení proto musí být všichni vlastníci jednotek v předmětném domě. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je však zřejmé, že řízení se neúčastnili všichni vlastníci jednotek v domě. 24\. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv odvolací soud nesprávně posoudil právní zájem žalobkyně na podání žaloby na odstranění vad prohlášení podle § 1168 o. z., dospěl ke správnému závěru, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek věcné legitimace, neboť se řízení neúčastní všichni vlastníci jednotek. Protože tento nedostatek je sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a proto Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl \[§ 243d písm. a) o. s. ř.\]. |

odkaz v dôvodovej správe

## 26 Cdo 3777/2019-362

# USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelů **a/ Z.**

**R.**, bytem XY, a **b/ William & Henry Morton a.s.**, se sídlem v Brně, Příkop 4, IČO: 25344064, zastoupených JUDr. Janem Mandátem, advokátem se sídlem v Brně, Elgartova 386/29, za účasti **Společenství vlastníků jednotek v budově sekce XY (or. č. XY) na ulici XY v XY**, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Kintrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 77/2017, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2019, č. j. 8 Cmo 63/2019-331, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2019, č. j. 8 Cmo 63/2019-331, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2018, č. j. 50 Cm 77/2017-282, **se zrušují** v poměru mezi navrhovateli a účastníkem a věc **se vrací** v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem podaným u Krajského soudu v Brně (soudu prvního stupně) dne 9. března 2017 se navrhovatelé a původní navrhovatelé a/ J. H., b/ E. H., d/ J. S. a e/ A. S. (dále též jen „původní navrhovatelé“) domáhali vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek (dále též jen „shromáždění“) Společenství vlastníků jednotek v budově sekce XY č. p. XY (or. č. XY) na ulici XY v XY (dále jen „Společenství“, „jednotky“, „předmětný dům“, resp. „dům“), která byla přijata na zasedání dne 10. ledna 2017 a jimiž bylo rozhodnuto o volbě za členy výboru Společenství, a to 1/ společnosti UNISTAV REAL ESTATE, s.r.o., 2/ T.

N., 3/ M. H., 4/ H. B. a 5/ J. Š. (dále též jen „usnesení o volbě členů výboru“) a dále rovněž o schválení tam uvedené změny stavby nástavbou (dále též jen „změna stavby“ a „usnesení o změně stavby“). Návrh odůvodnili zejména tím, že nebyla správně zjišťována usnášeníschopnost shromáždění, resp. že shromáždění nebylo z tam uvedených příčin usnášeníschopné, že hlasy, jimiž měla být dotčená usnesení přijata, nebyly projeveny aklamací, že subjekt vystupující na shromáždění jako předsedající nebyl oprávněn k řízení daného zasedání vlastníků jednotek a že v předmětném domě byly jako jednotky vymezeny i některé jeho společné části (k odstranění této vady prohlášení vlastníka již byla podána žaloba podle § 1168 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. října 2018, č. j. 50 Cm 77/2017-282, návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a původních navrhovatelů.

Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Podle čl. VII odst. 12 stanov Společenství (dále jen „Stanovy“) je shromáždění vlastníků jednotek způsobilé usnášet se, jsou-li přítomni vlastníci jednotek, kteří mají většinu všech hlasů, a k přijetí rozhodnutí je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, pokud Stanovy nebo zákon obligatorně nevyžadují vyšší počet hlasů. Dne 10. ledna 2017 se konalo shromáždění, o jehož první části (volbě členů výboru Společenství) sepsala notářská kandidátka

R. N. jménem notáře Mgr. Richarda Brázdy podle § 80a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“), notářský zápis č. NZ 111/2017, N 1197/2016 (dále jen „Notářský zápis 1“). V něm mimo jiné osvědčila, že v průběhu volby prvních tří členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 75,84 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost zůstala po dobu této volby nezměněná, a že v průběhu volby zbylých dvou členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 54,46 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost rovněž zůstala po dobu této volby nezměněná. Notářský zápis 1 obsahoval také osvědčení o tom, jaká usnesení shromáždění přijalo, a kolik „hlasů“ bylo proti, kolik se zdrželo hlasování a kolik bylo pro. Notářským zápisem 1 byl osvědčen též vlastní průběh první části shromáždění. O celém průběhu shromáždění sepsal notář Mgr. Jan Kohout podle § 77 notářského řádu notářský zápis č. NZ 2/2017, N 2/2017 (dále jen „Notářský zápis 2“). V něm bylo o průběhu shromáždění mimo jiné zaznamenáno, že v jeho úvodu předsedající prohlásil, že shromáždění je usnášeníschopné, neboť jsou zde přítomni vlastníci jednotek disponující 74,27 % všech hlasů. Později bylo přistoupeno k volbě navržených kandidátů na členy výboru Společenství. Byla přijata usnesení o volbě prvních tří členů výboru. Následně byla projednávána volba H. B. V jejím průběhu zazněla z pléna členů Společenství připomínka, že po proběhlých hlasováních opustilo několik vlastníků jednotek shromáždění. Poté proběhla volba H. B. za čtvrtého člena výboru Společenství a rychlé přepočítání všech předchozích hlasování, načež předsedající konstatoval, že všechna dosavadní usnesení o volbě členů výboru byla přijata; současně vyhlásil výsledky hlasování o volbě H. B. Následně předsedající vyzval skrutátorky k přepočítání hlasů přítomných vlastníků jednotek a po proběhlém sčítání vyhlásil, že odešli vlastníci jednotek, jejichž hlasy představovaly 12,92 % hlasů Společenství, a že jsou nadále přítomni vlastníci jednotek disponující 61,35 % hlasů Společenství. Poté na výzvu původního navrhovatele c/ odešlo spolu s ním ze shromáždění několik dalších členů Společenství, byly znovu přepočítány hlasy přítomných vlastníků jednotek a po tomto přepočítání předsedající vyhlásil, že i nadále jsou přítomni vlastníci jednotek disponující 51,8 % hlasů Společenství. Byla zopakována volba H. B., načež předsedající vyhlásil výsledky hlasování a uzavřel, že usnesení o volbě jmenované kandidátky bylo přijato. Konečně bylo hlasováno též o přijetí usnesení o volbě pátého (posledního) člena výboru a o změně stavby, přičemž obě tato usnesení byla podle prohlášení předsedajícího schválena. Shodný průběh shromáždění vyplývá i ze zápisu ze shromáždění, který pořídil právní zástupce Společenství. V den konání shromáždění sepsal notář Mgr. Jan Kohout podle § 80 notářského řádu také notářský zápis č. NZ 3/2017, N 3/2017 (dále jen „Notářský zápis 3“). V něm osvědčil, že původní navrhovatelka e/ před ním prohlásila, že většina vlastníků jednotek, kteří spolu s ní opustili shromáždění v průběhu zasedání, jí odevzdali hlasovací lístky, jejichž porovnáním s údaji obsaženými v prezenční listině dospěla k závěru, že tito vlastníci jednotek disponovali 20,06 % hlasy Společenství. Podle jejího přesvědčení tak poté, co spolu s dalšími vlastníky jednotek odešla ze shromáždění, přestalo být toto shromáždění nadále usnášeníschopné, na což usoudila odpočtem zmíněných 20,06 % nepřítomných hlasů od počtu 61,35 % hlasů přítomných na shromáždění před jejím odchodem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především

konstatoval, že navrhovatelé (a s nimi ani původní navrhovatelé) neprokázali svá tvrzení o tom, že shromáždění nebylo usnášeníschopné, a že naopak *„z notářského zápisu vyplynulo, že* *shromáždění bylo po celou dobu usnášeníschopné“*. V této souvislosti nepokládal za právně významnou ani okolnost, že byla podána žaloba na odstranění vad prohlášení vlastníka z důvodu, že v domě byly jako jednotky vymezeny i některé jeho společné části. Podle jeho názoru nepůsobí neplatnost napadených usnesení ani použitý „negativní“ způsob hlasování. Z důvodů rozvedených v odůvodnění rozhodnutí pokládal za neopodstatněnou rovněž námitku nedostatku oprávnění předsedajícího k řízení shromáždění. Kromě toho však rovněž zdůraznil, že vzhledem k tomu, že předmětem jednání shromáždění byla především volba členů výboru Společenství uskutečněná poté, co *„některým členům již 3. 12. 2016 zaniklo funkční období“*, bylo by v zájmu Společenství hodném právní ochrany nevyslovit neplatnost napadených usnesení, i kdyby při jejich přijímání byl porušen zákon či Stanovy (zde odkázal na ustanovení § 260 o. z.). Za této situace návrh na zahájení řízení zamítl.

K odvolání navrhovatelů a původních navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 15. května 2019, č. j. 8 Cmo 63/2019-331, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a původních navrhovatelů.

Po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení některými listinnými důkazy se v zásadě ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní závěr, že shromáždění bylo po celou dobu zasedání vlastníků jednotek usnášeníschopné. Podle něj o tom svědčí zejména Notářský zápis 2 a potvrzuje to i obsah Notářského zápisu 1, jakož i zápisu sepsaného právním zástupcem Společenství; naopak není způsobilé uvedený závěr vyvrátit prohlášení původní navrhovatelky e/ zaznamenané v Notářském zápisu 3. Dále se ztotožnil také s názorem, jejž zaujal soud prvního stupně ve vztahu k použitému způsobu hlasování vlastníků jednotek na shromáždění. V této souvislosti podotkl, že obecně vzato nelze pokládat za nepřípustný způsob hlasování, při němž budou – jako v tomto případě – nejprve sečteny hlasy vlastníků jednotek hlasujících proti přijetí navrženého usnesení s hlasy vlastníků jednotek, kteří následně vyjádří vůli zdržet se hlasování, přičemž počet hlasů učiněných ve prospěch přijetí navrženého usnesení se poté určí odečtem uvedeného součtu od celkového počtu hlasů vlastníků jednotek přítomných na shromáždění. Dodal, že takový způsob hlasování v tomto konkrétním případě neodporoval ani Stanovám, které neobsahovaly žádnou zvláštní úpravu. Shodně se soudem prvního stupně pokládal za neopodstatněnou rovněž námitku nedostatku oprávnění předsedajícího k řízení jednání shromáždění. Současně neshledal důvod, pro který by mělo být vyhověno žádosti navrhovatelů (a původních navrhovatelů), učiněné v průběhu řízení před soudem prvního stupně, aby řízení v předmětné věci bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení, v němž je projednávána žaloba na odstranění vad prohlášení vlastníka (ve smyslu § 1168 odst. 1 o. z.). Podle jeho názoru je totiž pro posouzení usnášeníschopnosti shromáždění rozhodující stav zápisu v katastru nemovitostí, který zde byl v době jeho konání a který opět podporuje závěr, že dotčená usnesení byla přijata – s ohledem na tehdejší vymezení jednotek domu v katastru nemovitostí – v souladu se zákonem a Stanovami. Vzhledem k tomu usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Předně zdůraznili, že z provedeného dokazování

vyplynulo, že v daném případě nebyla kontrolována usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním. Podle jejich mínění je však společenství vlastníků povinno při přijetí každého usnesení zjišťovat, zda je shromáždění schopno se usnášet, přičemž v případě, že tuto povinnost poruší, jsou usnesení přijatá dotčeným shromážděním neplatná. Na podporu tohoto názoru odkázali na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 23. ledna 2009, sp. zn. 7 Cmo 160/2008, a vyjádřili přesvědčení, že otázka povinnosti kontrolovat usnášeníschopnost shromáždění vlastníků jednotek před každým hlasováním a důsledků porušení této povinnosti nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V návaznosti na to rovněž namítli, že neobstojí úvaha odvolacího soudu, že pro posouzení usnášeníschopnosti shromáždění je rozhodující stav zápisu v katastru nemovitostí, který zde byl v době jeho konání. Podle jejich mínění je tato úvaha v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozhodnutími z 29. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2980/2005, z 28. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4670/2008, a z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4519/2016, která mimo jiné dovodila, že společné části domu nelze bez dalšího vymezit jako jednotku a že samotný zápis takto vymezené jednotky do katastru nemovitostí neznamená, že zapsané právo existuje. Ve vztahu k otázce usnášeníschopnosti shromáždění oběma soudům také vytkli, že neprovedly všechny jimi navržené důkazy (konkrétně nevyslechly některé jimi označené svědky), ačkoli šlo o důkazy způsobilé prokázat okolnost, že shromáždění v jeho průběhu přestalo být usnášeníschopné. Dovolatelé měli rovněž za to, že napadená usnesení jsou neplatná i s ohledem na způsob hlasovaní, kterým byla přijata. Zde zastávali stanovisko, že souhlas nadpoloviční většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, kterého je – podle čl. VII odst. 12 Stanov – zapotřebí k přijetí rozhodnutí shromáždění vlastníků, musí *„být dán výslovně“* a není tedy možné na něj usuzovat z nečinnosti těch vlastníků jednotek, kteří neprojevili svoji vůli *„zvednutím ruky s hlasovacím lístkem“* nejprve při dotazu předsedajícího, kdo je proti přijetí návrhu, a poté ani při dotazu předsedajícího, kdo se zdržel hlasování. Takový úsudek totiž nebere na zřetel, že hlasování je právem vlastníka jednotky, nikoli jeho povinností; jeho nečinnost proto může znamenat i to, že se rozhodl *„svých* *hlasovacích práv vůbec nevyužít“*, tj. že *„nehlasoval“*, resp. *„se hlasování vůbec nezúčastnil“*. K tomu, aby byl hlasováním vyjádřen souhlas s navrženým usnesením, je tedy nutný – a to již pojmově – aktivní projev vůle; nestačí zde tedy pouhá pasivní nečinnost. V rámci zmíněných úvah poukazovali též na závěry tam specifikované odborné literatury a vyslovili názor, že ani otázka přípustnosti dotčeného „negativního“ způsobu hlasování vlastníků jednotek zatím nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Z důvodů rozvedených v dovolání nesouhlasili ani s názorem, jejž učinil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve vztahu k otázce oprávnění předsedajícího k řízení jednání shromáždění. Konečně poukázali i na to, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, ačkoli jeho výrok o věci samé byl – podle jejich mínění – formulován tak, že z něj není patrné, ohledně kterého či kterých z celkem šesti napadených usnesení byl návrh na zahájení řízení zamítnut. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, eventuálně usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání navrhovatelů (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1

o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Především nelze přehlédnout, že ve vztahu k nastolené otázce oprávnění předsedajícího k řízení jednání shromáždění (dále jen „první otázka“) schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž v této části nebylo o tuto náležitost doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o.s.ř. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl první otázkou blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda je pro posouzení usnášeníschopnosti shromáždění rozhodující stav zápisu v katastru nemovitostí, který zde byl v době jeho konání (dále jen „druhá otázka“), a dále také otázek přípustnosti shromážděním použitého („negativního“) způsobu hlasování vlastníků jednotek (dále jen „třetí otázka“) a povinnosti společenství vlastníků kontrolovat (zjišťovat) usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním a důsledků porušení takovéto povinnosti (dále jen „čtvrtá otázka“). Zde totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které – zejména v poměrech právní úpravy společenství vlastníků účinné od 1. ledna 2014 – nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelé v dovolání rovněž uplatnili, a to mimo jiné námitkou týkající se formulace meritorního výroku usnesení soudu prvního stupně, potvrzeného napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. K uvedené námitce lze uvést, že z obsahu citovaného výroku jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně zamítl návrh na zahájení řízení „jako celek“ (v plném rozsahu), tj. ohledně všech šesti napadených usnesení. K tomu lze jen dodat, že ačkoli formulace zamítavého rozsudečného výroku v podobě, podle které „se žaloba (nebo jiný návrh na zahájení řízení) zamítá“, bez podrobnější konkretizace toho, co je zamítáno, není správná, není toto procesní pochybení bez dalšího (samo o sobě) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 760/2003, uveřejněný pod č. 71/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. C 4105 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 21. srpna 2006, sp. zn. III. ÚS 259/06/). To platí v tomto případě tím spíše, že meritorní výrok usnesení soudu prvního stupně určitou, byť ne zcela vyčerpávající, konkretizaci „toho, co je zamítáno“, přece jen obsahoval.

Vadu řízení uplatnili dovolatelé rovněž dovolací výtkou, že soud prvního stupně ani soud odvolací neprovedly všechny jimi navržené důkazy (konkrétně nevyslechly některé jimi označené svědky). Dovolací soud se však nejprve zabýval námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,

nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016) je právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním (§ 1209 odst. 1 o.

z.) omezeno z hlediska osobního, časového i věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). V posuzovaném případě se soudy nižších stupňů zabývaly toliko posouzením časového omezení pro podání návrhu na přezkoumání usnesení přijatých shromážděním, k němuž soud prvního stupně uvedl, že *„návrh byl podán v zákonem stanovené lhůtě“*. Nezabývaly se však otázkou, zda přezkoumání napadených usnesení nepřekáží osobní nebo věcné omezení ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Již z tohoto důvodu je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. K otázkám otevřeným dovolacímu přezkumu lze uvést následující. V rozsudku z 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, uveřejněném pod č. 131/2016 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že byly-li jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 o. z. po 1. lednu 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. lednem 2014. Případné vady prohlášení (jímž byly v budově vymezeny jednotky) lze odstranit postupem podle § 1168 o. z. K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil také např. v rozsudku ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněném pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17), a sdílí je i v souzené věci. Z řečeného současně bez dalšího vyplývá, že konalo-li se shromáždění, které přijalo napadená usnesení, již po 1. lednu 2014 (konkrétně dne 10. ledna 2017), nelze závěr o jeho usnášeníschopnosti úspěšně zpochybnit námitkou, že v předmětném domě byly jako jednotky (nesprávně) vymezeny i některé jeho společné části. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání byl v poměrech souzené věci nepřípadný, neboť odkazovaná rozhodnutí (včetně usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4519/2016) se vztahují k právnímu stavu, který zde byl v době do 31. prosince 2013. S uvedeným pak koresponduje též závěr, že není důvod ani přerušit řízení v předmětné věci do pravomocného skončení řízení, v němž je projednávána žaloba na odstranění vad prohlášení vlastníka (ve smyslu § 1168 odst. 1 o. z.). Případné rozhodnutí, jímž soud takové žalobě vyhoví, má totiž konstitutivní povahu, tj. je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem změny existujícího hmotněprávního vztahu (zde odlišného spoluvlastnického rozdělení domu na jednotky); jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného, což však v tomto případě neučinil (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000). Jinými slovy řečeno, rozhodnutí, jímž soud odstraní vady prohlášení vlastníka postupem podle § 1168 odst. 1 o. z., působí pouze pro futuro; na platnost usnesení přijatých shromážděním společenství

vlastníků dříve, než nabylo právní moci, tudíž nemůže mít žádný vliv. Lze uzavřít, že ve vztahu k řešení druhé otázky použili dovolatelé uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř. neopodstatněně.

Způsob, jakým členové společenství (vlastníci jednotek) hlasují na shromáždění (např. zvednutím ruky, hlasovacími lístky, aklamací atd.), jakož i způsob, jak se ověřuje dosažení většiny potřebné pro přijetí usnesení, by měly být (jako součást pravidel rozhodování shromáždění) upraveny ve stanovách společenství (§ 1200 odst. 2 písm. d/ o. z.). Určují-li stanovy společenství například, že členové společenství „výslovně“ projevují svoji vůli tak, že odevzdávají hlasy (stanovami určeným způsobem) pouze pro a proti návrhu usnesení, přičemž u ostatních přítomných členů (kteří nehlasovali ani pro, ani proti) platí, že se zdrželi hlasování, nemusí ti členové společenství, kteří se chtějí zdržet hlasování, projevit svoji vůli „výslovně“ (postačí, když jsou přítomni a nehlasují ani pro, ani proti návrhu usnesení). Vyloučit nelze ani takovou úpravu způsobu hlasování (a počítání hlasů), kdy své hlasy odevzdají (stanovami určeným způsobem) toliko ti přítomní členové, kteří hlasují proti a kteří se zdržují hlasování, s tím, že ostatní přítomní členové s návrhem usnesení souhlasí (platí, že hlasují pro návrh usnesení). Nicméně, při tomto způsobu hlasování (a počítání potřebné většiny) je o to více nezbytné, aby před každým hlasováním bylo ověřeno (a následně uvedeno v zápisu ze shromáždění), kolik členů společenství je aktuálně přítomných na zasedání shromáždění (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018; viz též posléze uvedený výklad ve vztahu ke čtvrté otázce). Neurčují-li však stanovy společenství (v rámci náležitosti uvedené v § 1200 odst. 2 písm. d/ o. z.) něco jiného, projevuje každý přítomný člen společenství svoji vůli (to, zda hlasuje v konkrétním případě pro návrh usnesení, proti tomuto návrhu, či zda se zdržuje hlasování) „výslovně“; v takovém případě zásadně nelze z toho, že neučiní nic, dovozovat, že hlasoval pro návrh usnesení (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 11. prosince 2019, sp. zn. 27 Cdo 445/2018).

Z uvedeného vyplývá, že pro účely posouzení, zda shromáždění platně přijalo napadená usnesení, je nezbytné předně zjistit, jak Stanovy Společenství upravují pravidla pro rozhodování shromáždění vlastníků jednotek. Způsob hlasování shromáždění, při němž budou – jako v tomto případě – nejprve sečteny hlasy vlastníků jednotek hlasujících proti přijetí navrženého usnesení s hlasy vlastníků jednotek, kteří následně vyjádří vůli zdržet se hlasování, přičemž počet hlasů učiněných ve prospěch přijetí navrženého usnesení se poté určí odečtem uvedeného součtu od celkového počtu hlasů vlastníků jednotek přítomných na shromáždění, pak bude možné považovat za přípustný pouze za předpokladu, že s ním budou Stanovy výslovně počítat.

V posuzovaném případě ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by Stanovy připouštěly i předestřený „negativní“ způsob hlasování vlastníků jednotek. Za toho stavu ovšem nelze uzavřít, že napadená usnesení shromáždění Společenství byla přijata potřebnou většinou hlasů vlastníků jednotek (bez výslovné opory ve Stanovách nelze dovozovat, že vlastníci jednotek, kteří na shromáždění nehlasovali proti přijetí navrženého usnesení a ani nevyjádřili vůli zdržet se hlasování, hlasovali pro přijetí dotčeného usnesení). Lze uzavřít, že ve vztahu k posouzení třetí otázky použili dovolatelé uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř. opodstatněně.

Podle § 1206 odst. 2 o. z. shromáždění je způsobilé usnášet se za přítomnosti vlastníků jednotek, kteří mají většinu všech hlasů. K přijetí rozhodnutí se vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů (o takovou situaci v daném případě nešlo). Podle § 1221 o. z. nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí se přiměřeně ustanovení o spolku. Nepoužijí se však ustanovení o shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské schůzi. Podle 254 odst. 1 o. z. statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání (míněno zasedání členské schůze, která je zásadně nejvyšším orgánem spolku – viz § 247 o. z.) do třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten, kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze. Podle § 254 odst. 2 o. z. ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky členská schůze zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis vyhotoven.

Se zřetelem k citovaným zákonným ustanovením zastává dovolací soud názor, že společenství vlastníků (zejména jeho statutární orgán) je povinno kontrolovat (zjišťovat) schopnost shromáždění usnášet se (kvórum) při každém rozhodování (hlasování) vlastníků jednotek, nikoli pouze na počátku jednání shromáždění, resp. změnil-li se v průběhu jednání počet přítomných členů společenství, uvést do zápisu údaj o počtu přítomných členů společenství při každém hlasování, a zároveň i údaje, které osvědčují, jaká usnesení byla přijata (k náležitostem zápisu ze shromáždění viz obdobně Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1217, marg. rubr. 4). Jestliže společenství uvedenou povinnost poruší a v důsledku toho znemožní přehlasovanému vlastníku vést v řízení o neplatnosti usnesení shromáždění (podle § 1209 odst. 1 o. z.) důkaz o svém „tvrzení“, že shromáždění nebylo usnášeníschopné, je namístě považovat uvedené tvrzení za pravdivé, ledaže společenství prokáže nebo jinak vyjde v řízení najevo opak (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu z 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002, uveřejněný pod č. 25/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 142/2003 časopisu Soudní judikatura).

V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že o první části shromáždění (zahrnující volbu členů výboru Společenství) byl sepsán Notářský zápis 1 (a to podle § 80a a násl. notářského řádu), jímž bylo mimo jiné osvědčeno, že v průběhu volby prvních tří členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 75,84 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost zůstala po dobu této volby nezměněná, a že v průběhu volby zbylých dvou členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 54,46 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost rovněž zůstala po dobu této volby nezměněná; Notářský zápis 1 obsahoval rovněž osvědčení o tom, jaká usnesení byla na shromáždění přijata, a kolik „hlasů“ bylo proti, kolik se jich zdrželo a kolik bylo pro. Z tohoto zjištění vyplývá, že počet přítomných členů společenství vlastníků (tj. údaj o usnášeníschopnosti shromáždění) byl v první části shromáždění zjišťován před každým hlasováním (o tom svědčí rovněž osvědčení o „nezměněné“ způsobilosti shromáždění usnášet se po dobu volby prvních tří členů výboru i po dobu volby zbylých dvou členů výboru), stejně jako počet hlasů, kterými byla přijata jednotlivá usnesení. Tomu odpovídající údaje, zaznamenané v Notářském zápisu 1, pak svědčí o tom, že jednotlivá usnesení o volbě členů výboru byla přijata v souladu s čl. VII odst. 12 Stanov. Za tohoto stavu tížila navrhovatele důkazní povinnost prokázat opak, tj. zejména prokázat okolnosti rozhodné pro závěr, že shromáždění nebylo v průběhu volby členů výboru schopno se unášet. Z obsahu spisu je zřejmé, že uvedené důkazní povinnosti se týkal též návrh na doplnění dokazování (výslechem označených svědků), jejž učinili navrhovatelé (a původní

navrhovatelé) podáním z 1. června 2018 (viz č. l. 269 a 270 spisu). Takto navržené důkazy však soudy nižších stupňů neprovedly, přestože směřovaly k objasnění okolnosti (odlišného počtu členů společenství vlastníků přítomných na shromáždění, než jaký byl osvědčen Notářským zápisem 1), která je významná z hlediska právního posouzení věci (tj. z hlediska posouzení usnášeníschopnosti první části shromáždění a potažmo platnosti usnesení o volbě členů výboru) a která zároveň nebyla dostatečně spolehlivě prokázána jinak. Vysvětlovaly-li soudy nižších stupňů tento svůj postup tím, že *„skutkový stav byl dostatečně zjištěn důkazy provedenými“*, nelze takové vysvětlení akceptovat, neboť do procesu hodnocení důkazů je třeba zahrnout i důkazy, z nichž vyplývají (mají vyplývat) skutečnosti, které dosavadním poznatkům o skutkovém stavu věci odporují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 1416/2000). Vzhledem k tomu lze uzavřít, že řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutí obou soudů o části předmětu řízení, v níž byla posuzována platnost usnesení o volbě členů výboru, zatížily soudy nižších stupňů vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jde-li o usnesení o změně stavby, lze konstatovat, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by počet přítomných členů společenství vlastníků byl zjišťován i před hlasováním o tomto usnesení. Jinými slovy řečeno, údaj o počtu vlastníků jednotek přítomných před dotčeným hlasováním se nepodává z Notářského zápisu 1 (ten se týkal pouze první části shromáždění), z Notářského zápisu 2 (v něm bylo stran změny stavby zaznamenáno pouze procentuální vyjádření počtu „hlasů“, které byly proti přijetí dotčeného usnesení, a počtu „hlasů“, které se zdržely hlasování), ani ze zápisu sepsaného právním zástupcem Společenství (pro něj platí totéž, co bylo uvedeno ve vztahu k Notářskému zápisu 2); zmíněný údaj přitom nevyplynul ani z jiných provedených důkazů. V daném případě tudíž zjištěný skutkový stav neskýtá v zásadě žádný podklad pro právní závěr, že shromáždění bylo usnášeníschopné i před hlasováním o změně stavby (součástí zjištěného skutkového stavu nebylo zjištění, že při uvedeném hlasování byli přítomni vlastníci jednotek, kteří měli /alespoň/ většinu /všech/ hlasů Společenství). Uvedený právní závěr je tak v podstatě nepřezkoumatelný. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že v projednávané věci jde – vzhledem k absenci údaje o počtu přítomných členů společenství vlastníků v zápisu ze shromáždění – právě o případ, v němž je namístě vycházet z úvahy, že při přijímání usnesení o změně stavby nebylo shromáždění schopno se usnášet, ledaže společenství prokáže nebo jinak vyjdou v řízení najevo okolnosti svědčící pro opačný závěr; to se ovšem dosud nestalo. Lze uzavřít, že ve vztahu k posouzení čtvrté otázky dovolatelé důvodně vytkli soudům nižších stupňů vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), a i zde opodstatněně uplatnili rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jednak řízení, jež předcházelo jeho vydání, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozhodnutí odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věta za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V této souvislosti dovolací soud pro úplnost podotýká, že uvedenému postupu není na překážku okolnost, že soud prvního stupně – na rozdíl od soudu odvolacího – založil své

rozhodnutí rovněž na úvaze, že byl naplněn jeden z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí shromáždění vyslovit. Uvedená úvaha má totiž své místo až poté, co soud dospěje k závěru, že napadeným usnesením shromáždění byl porušen zákon či stanovy společenství vlastníků (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018).

V dalším řízení se soudy nižších stupňů neopomenou zabývat rovněž otázkou, zda přezkoumání napadených usnesení shromáždění Společenství nepřekáží osobní anebo věcné omezení ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Přitom nepřehlédnou právní závěry, jež zaujal Nejvyšší soud ve vztahu k osobnímu omezení zejména v usnesení z 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 1312/2017 (v podrobnostech viz rovněž tam uvedená rozhodnutí), a ve vztahu k věcnému omezení v rozhodnutích z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněném pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

## V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

odkaz v dôvodovej správe

## 28 Cdo 622/2010

# U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně **N. P.**

**T. H.**, zastoupené JUDr. Vladimírem Iblem, advokátem se sídlem v Mnichovicích, Průběžná 715, proti žalovaným 1. **R. N.,** a 2. **M. N.,** oběma zastoupeným JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 47, o zaplacení částky 769.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 449/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. 64 Co 163/2009-381, takto:

I. Dovolání **se odmítá.** II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j. 55 C 449/2004-272, rozhodl o povinnosti v záhlaví uvedených žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 769.968,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok IV.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 22.000,-Kč s příslušenstvím, a v části, v níž se domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 331.200,- Kč, z částky 318.252,- Kč i z částky 142.516,- Kč (výrok V.), a rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení (výrok VI.). Tímto rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 zároveň i o povinnostech dalších třech žalovaných a zastavil řízení vůči zbylým čtyřem žalovaným, proti nimž směřovala táž žaloba. Žalobkyně se domáhala vydání uvedeného plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které bylo žalovanými nabyto užíváním bytové jednotky vlastněné žalobkyní bez právního důvodu. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní užívali předmětný byt na základě podnájemní smlouvy uzavřené se společností PIKANT II s. r.

o., tato smlouva ovšem zanikla ke dni 31. 5. 1995 výpovědí, kterou dal vlastník domu, společnost Izolace Ústí nad Labem a. s., nájemci domu. V roce 1998 byly na základě prohlášení ze dne 20. 2. 1998 učiněného podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé

spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (dále jen zákon o vlastnictví bytů), společností PROTRADESTAV, a. s., v té době v katastru zapsané jako vlastník budovy, vymezeny v předmětném domě bytové jednotky a jako jejich vlastník byla v katastru zapsána uvedená společnost. Později však společnost PROTRADESTAV, a. s., učinila prohlášení ve formě notářského zápisu, ve kterém bylo najisto postaveno, že vlastníkem předmětného domu byla a je společnost Izolace Ústí nad Labem a. s. „v likvidaci,“ která poté dne 10. 10. 2002 prohlášením vlastníka ve smyslu § 4 zákona o vlastnictví bytů vymezila v předmětném domě bytové jednotky. Tyto jednotky získala na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2002 do vlastnictví žalobkyně. Po zjištění, že žalovaní obývali v žalovaném období od 12. 12. 2002 do 31. 10. 2007 bytovou jednotku č. 3 bez jakéhokoliv titulu, shledal soud nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení důvodným a po přihlédnutí k obvyklému tržnímu nájemnému za užívání obdobných bytů a k částce, kterou již dříve žalovaní zaplatili žalobkyni, stanovil výslednou výši bezdůvodného obohacení, kterou jsou žalovaní povinni vydat žalobkyni.

Rovněž z podnětu odvolání v záhlaví uvedených žalovaných přezkoumal rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 64 Co 163/2009-381, potvrdil napadený vyhovující výrok IV. rozsudku a rovněž tak napadený výrok VI. rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že již nájemní smlouva uzavřená mezi vlastníkem domu, společností Izolace Ústí nad Labem a. s., a společností PIKANT II s. r. o. byla neplatná, tudíž nemohl vzniknout ani platný podnájemní vztah mezi nájemcem a žalovanými, kteří tak užívali předmětný byt už od počátku bez právního důvodu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o platném vymezení bytových jednotek v domě a o jejich řádné koupi žalobkyní, která tak byla v projednávané věci aktivně legitimována k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto podle odvolacího soudu by i v případě neplatného vymezení jednotek došlo na základě uzavřené kupní smlouvy k platnému převodu nemovitosti jako celku, což opět potvrzuje správnost závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně v projednávaném sporu. Odvolací soud shledal rovněž správně určenou výši bezdůvodného obohacení, a tudíž rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným potvrdil.

Proti uvedenému rozhodnutí podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.

o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené. Tuto otázku dovolatelé spatřují v posouzení, zda je aktivně legitimována k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytové jednotky osoba, která koupila bytové jednotky, ač jejich vymezení bylo učiněno nevlastníkem a vlastník pouze přejal prohlášení nevlastníka budovy, a zda tedy vlastník může přijmout za své prohlášení nevlastníka učiněné podle § 4 zákona o vlastnictví bytů a platně tak vymezit bytové jednotky. Nesprávné právní posouzení, kterého se soudy obou stupňů řešením této otázky podle dovolatelů dopustily, pak naplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyni nemohla ve sporu příslušet aktivní věcná legitimace, neboť nenabyla vlastnictví k neexistujícím bytovým jednotkám. K platnému vzniku bytových jednotek přitom nemohlo dojít, protože jednotky byly původně vymezeny prohlášením ze dne 20. 2. 1998 učiněným nevlastníkem ñ společností PROTRADESTAV, a. s., a přejal-li dne 10. 10. 2002 toto prohlášení vlastník ñ společnost Izolace Ústí nad Labem a. s. „v likvidaci,“ nebyly ani tímto bytové jednotky platně vymezeny,

neboť zmíněným prohlášením bylo pouze přejato původní neplatné prohlášení i všechna práva a povinnosti z původního prohlášení vyplývající. Z absolutně neplatného právního úkonu však nelze převzít žádná práva ani povinnosti, a proto převzetím prohlášení učiněného nevlastníkem nemohly vzniknout ani žádné právní následky pro vlastníka. Dovolatelé dále zpochybňují názor odvolacího soudu, že v případě neplatnosti prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek došlo k platnému prodeji domu jako celku a neplatné prohlášení vlastníka nemá vliv na platnost smlouvy o převodu nemovitosti. Podle dovolatelů nelze zaměňovat bytové jednotky a dům jako celek, a činí-li tak odvolací soud, popírá tím existenci zákona o vlastnictví bytů, přičemž jeho výklad kupní smlouvy zároveň odporuje i judikatuře Nejvyššího soudu zdůrazňující, že výkladem vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat projevenou vůli účastníků, čehož se odvolací soud záměnou bytových jednotek a domu jako celku dopouští (dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2615/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 159/2006). S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve vztahu k jejich osobám i výroky IV. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů o neexistenci platného právního titulu dovolatelů k užívání předmětné bytové jednotky a navrhla dovolání odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Spatřují-li dovolatelé zásadní právní význam rozhodnutí v otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně, která nabyla kupní smlouvou vlastnictví k bytovým jednotkám vzniklým na základě

prohlášení učiněného nevlastníkem, které bylo později pouze převzato vlastníkem budovy, nelze jim přisvědčit, že by tato otázka mohla v projednávané věci založit přípustnost dovolání. V řízení bylo zjištěno, že bytové jednotky byly původně zapsány do katastru nemovitostí na základě prohlášení nevlastníka, absolutní neplatnost tohoto prohlášení konstatovaly soudy obou stupňů, později však došlo po vyjasnění vlastnických vztahů k budově i k novému prohlášení o vymezení bytových jednotek ze dne 10. 10. 2002 podle § 4 zákona o vlastnictví bytů učiněným nyní nezpochybňovaným vlastníkem budovy. Pro posouzení toho, zda bylo prohlášení vlastníka o vymezení jednotek učiněno platně, je rozhodující, zda splňovalo ke dni prohlášení veškeré náležitosti vyžadované § 37 a násl. obč. zák. Bylo-li prohlášení učiněno způsobilým subjektem, v souladu se zákonem a zároveň i v zákonem vyžadované formě, svobodně a vážně, je třeba se zabývat především tím, zda bylo i dostatečně určité a srozumitelné, zvláště pokud byl jeho obsah vymezen pomocí odkazu na dřívější neplatné prohlášení učiněné nevlastníkem. V tomto ohledu se sluší zmínit závěry obsažené v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že ke splnění požadavku určitosti právního úkonu postačí, je-li jeho předmět vymezen odkazem na jinou listinu, ze které je ovšem tento předmět objektivně seznatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 6237, sešit 8/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4405, sešit 4/2007). Bylo-li tedy v prohlášení vlastníka odkázáno na určitou listinu obsahující veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 4 zákona o vlastnictví bytů pro platné prohlášení vlastníka o vymezení jednotek, není důvodu pro závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti takto učiněného prohlášení, přičemž není ani rozhodující, zda listina, na níž bylo odkázáno, zachycuje platný či neplatný právní úkon, ale skutečnost, zdali tato listina dotváří posuzovaný právní úkon tak, aby jej bylo možno považovat za určitý a srozumitelný, a tudíž i platný. Platnost prohlášení vlastníka ze dne 10. 10. 2002 tedy nelze zpochybnit pouze tím, že pro vymezení bytových jednotek vlastník odkázal na prohlášení nevlastníka zapsané na příslušných listech vlastnictví u Katastrálního úřadu Praha ñ město, neboť ani u takto projevené vůle nelze pochybovat o jejím obsahu a zaměření. Dovolatelům lze sice přisvědčit, že z absolutně neplatného právního úkonu (prohlášení nevlastníka) nemohly vzniknout žádná práva a povinnosti, které by mohly být vlastníkem převzaty, což však není překážkou toho, aby byl neplatný právní úkon využit pro vymezení obsahu pozdějšího právního úkonu ñ prohlášení vlastníka odkazem na listinu obsahující tento dříve učiněný neplatný právní úkon. Rozhodnutí odvolacího soudu respektující uvedené závěry tedy nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a nelze proto ani dovodit přípustnost podaného dovolání.

Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu již z toho důvodu, že bytové jednotky byly v předmětné nemovitosti platně vymezeny, a tudíž mohly být i platně převedeny na základě kupní smlouvy na žalobkyni, která tedy byla v projednávaném sporu aktivně legitimována, nemůže k závěru o přípustnosti dovolání vést ani další dovolateli předestřená otázka, zda by bylo možno neplatnou kupní smlouvu na bytové jednotky vyložit i jako platně uzavřenou kupní smlouvu na celou nemovitost. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu totiž není dán, spočívá-li rozhodnutí na více důvodech a pro jeho vydání postačil důvod, který nečiní rozhodnutí zásadně právně významným, neboť řešení další otázky již nemůže ovlivnit výsledek sporu a dovolací řízení by se tak v rozporu se svým účelem stalo pouhým prostředkem řešení teoretických problémů bez dopadů na konkrétní spor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.

2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2878, sešit 30/2004, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2006 civ., sešit 6/2006).

Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaných tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl

Žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení § 146 odst. 3 téhož právního předpisu s tím, že dovolací soud tu přihlížel k obsahu jejího vyjádření, jež se netýká dovolateli zpochybňovaných závěrů odvolacího soudu ale otázek, jimiž se zabýval dovolací soud v jiném řízení žalobkyně týkajícím se téže nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008. sp. zn. 33 Odo 854/2006), a proto takové vyjádření nepovažoval ze účelné uplatňování nebo bránění práva a náhradu nákladů žalobkyni nepřisoudil.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

## V Brně dne 15. června 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu

odkaz v dôvodovej správe

| Právní věta: | Reálné rozdělení obytného domu (předmětu daru) na bytové jednotky a společné části domu podle zákona č. 72/1994 Sb. nebrání vrácení daru podle § 630 obč. zák.; dárce se může vůči obdarovanému úspěšně domáhat vrácení těch bytových a nebytových jednotek, včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem zůstal obdarovaný. |

| --- | --- |

| Soud: ![](../../wp-content/uploads/info-icon.png) Název soudu se může lišit od tištěné podoby Sbírky, a to z důvodu zpřehlednění a usnadnění vyhledávání. | Nejvyšší soud |

| Datum rozhodnutí: | 12.03.2010 |

| Spisová značka: | 33 Cdo 4080/2007 |

| Číslo rozhodnutí: | 22 |

| Rok: | 2011 |

| Sešit: | 2 |

| Typ rozhodnutí: | Rozsudek |

| Heslo: | Byt, Vrácení daru |

| Předpisy: | § 630 obč. zák. |

| Druh: | Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních |

| | Sbírkový text rozhodnutí *O b v o d n í s o u d pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2006, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 2. 2006, a ve znění opraveného usnesením ze dne 13. 2. 2007, určil, že žalobkyně je vlastnicí parc. č. 1229 o výměře 406 m2, nádvoří, zastavěné plochy a jednotek v domě čp. 241 postaveném na stavební parcele č. 1229 o výměře 406 m2 a to bytových jednotek č. 241/1 až 241/6 a 241/8 až 241/10, včetně blíže specifikovaných podílů na společných částech domu, vše zapsané na LV č. 555 pro katastrální území V., obec P., u Katastrálního úřadu P. (výrok I.), a dále uložil žalovanému vydat žalobkyni výše specifikovanou parcelu a jednotky včetně blíže specifikovaných spoluvlastnických podílů na společných částech domu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Dovodil, že z důvodu nutnosti provedení změny v katastru nemovitostí má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství dne 1. 9. 1978, které bylo rozvedeno pravomocně Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 16. 10. 2002. Z manželství pocházejí dva synové M. a T. Dne 28. 10. 1991 žalobkyně darovala žalovanému dům č. p. 241 postavený na stavební parcele č. 1229 v katastrálním území V.; jeho prohlášením jako vlastníka byly dne 12. 2. 2001 v domě vyčleněny jednotlivé byty jako bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. V roce 1993 žalovaný od rodiny odešel a již se nevrátil. Otci žalobkyně zaslal dopis, v němž jej urážel slovy „chytrolíne“, označil jej za člověka vypočítavého, zákeřného, nadutého, vlezlého a neskutečně arogantně panovačného. Písemně žalobkyni nazval „zvráceným člověkem, prachsprostou zlodějkou, osobou dopouštějící se prasáren, debilní osobou, osobou, která má podnikatelské IQ = tykve“.* *Před dětmi ji označoval za „zkurvenou svini“, syna M. zkurveným, za to, že se stýká s matkou a H., před synem T. žalobkyni nazval „krávou a sviní“. V době, kdy měl u sebe v péči syna M., jemuž bylo 11 – 12 let, vystavoval jej zpustnutí, jelikož ho vodil do vináren, nutil jej připalovat svým přítelkyním cigarety a spát na stejné posteli, na níž spal žalovaný s přítelkyní. V době, kdy se střídavě starali o syna T. mu nedával najíst. Poté, co žalovaný v únoru 2001 vyčlenil v domě 11 bytových a nebytových jednotek, jednu z nich prodal a tento příjem nezohlednil v rámci výživného pro jejich děti. Podáním ze dne 12. 10. 2001 žalobkyně vyzvala žalovaného ke vrácení daru. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že se žalovaný po obdarování dopustil hrubého porušení dobrých mravů vůči žalobkyni, dětem účastníků i rodičům žalobkyně.* *O nemovitost se nestaral s péčí řádného hospodáře, naopak ji rozdělil na bytové jednotky, které rozprodával a získané peníze si ponechal, aniž tento příjem zohlednil v rámci výživného pro společné děti účastníků. Toto zjištěné jednání žalovaného soud prvního stupně co do intenzity vyhodnotil jako hrubě porušující dobré mravy, které trvalo od jeho odchodu od rodiny a pokračovalo v průběhu opatrovnického řízení, přičemž žalobkyně takovému chování nezavdala žádnou příčinu. Námitce promlčení vznesené žalovaným nepřiznal soud prvního stupně žádné účinky, neboť žaloba byla podána 18. 10. 2001, výzva k vrácení daru byla učiněna 12. 10. 2001 a závadné jednání žalovaného pokračovalo v průběhu roku 2001; finanční prostředky získané prodejem části daru nepřiznal v řízení o výživném a naopak tvrdil, že je nemajetný. K námitce, že darovaná věc již není totožná s věcí, o které bylo v řízení rozhodováno, soud prvního stupně uzavřel, že byl-li darován dům čp. 241 na stavební parcele č. 1229, a požadavek žalobkyně směřuje ke vrácení bytových jednotek (jež byly v domě vyčleněny podle zákona č. 72/1994 Sb.) a spoluvlastnického podílu ke společným částem téhož domu, jde nadále o totožnou věc a nic nebrání takové žalobě vyhovět.* *M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jeho skutková zjištění shledal správnými stejně jako právní posouzení věci. Ztotožnil se se závěrem o existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, přičemž nesprávným neshledal ani spojení určovací žaloby se žalobou na vydání darované věci v situaci, kdy žalovaný neuznává vlastnické právo žalobkyně a předmět sporu jí odmítá vydat. Ve vztahu k výhradě, že darovaná věc (dům) v důsledku vymezení bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. není totožná s tím, co je nyní předmětem soudního řízení, uzavřel, že vyčleněním všech bytových jednotek v domě se žalovaný stal jejich vlastníkem, včetně společných částí domu. Odhlédnuto od pozemku parc. č. 1229, na němž dům čp. 241 stojí, stavba domu nadále fakticky i právně existuje, má zachováno číslo popisné a z právního hlediska je rozdělena na jednotlivé bytové a nebytové jednotky. Žalovaný jako obdarovaný může vrátit ty z jednotek, jejichž zůstal vlastníkem včetně odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Namítá-li žalovaný, že právo na vrácení daru podle § 630 obč. zák. je promlčeno, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že k poslednímu závadnému jednání žalovaného došlo v průběhu roku 2001 a tedy, že uplatnila-li žalobkyně právo na vrácení daru dopisem ze dne 12. 10. 2001 a žalobu na určení vlastnictví včetně požadavku na vydání podala dne 18. 10. 2001, není její právo promlčeno.* *V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaný (dále též „dovolatel“), uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) vyvozuje ze skutečnosti, že se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe, přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných věcech a řeší níže uvedenou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytýká, že odůvodnění rozhodnutí nevyhovuje požadavku § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neuvedl, o které důkazy opřel zjištění o jeho jednání, které mělo naplnit znaky hrubého porušení dobrých mravů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. [32 Odo 415/2002](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A2568D9700143CF6C1257A4E006ABD5B?openDocument&Highlight=0,null,), má za to, že napadený rozsudek vychází z tzv. souhrnného zjištění a je tudíž nepřezkoumatelný. Tato nepřezkoumatelnost představuje tzv. jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musí být přihlédnuto z úřední povinnosti. Soudy obou stupňů ve věci řešily otázku, která se v rozhodovací činnosti soudů doposud neobjevila, a to, zda nastávají účinky § 630 obč. zák. i tehdy, pokud dárce po obdarovaném nepožaduje vrácení darovaného domu, ale bytových jednotek (včetně podílu na jeho společných částech), které po obdarování v domě prohlášením vlastníka (obdarovaného) byly vyčleněny. Zdůrazňuje, že podle § 118 odst. 2 a § 119 obč. zák. není byt nemovitostí. Jestliže jsou budova a byt samostatnými předměty občanskoprávních vztahů, požaduje žalobkyně vydání něčeho, co nebylo předmětem darovací smlouvy (odhlédnuto od pozemku parc. č. 1229). Připouští, že prohlášením vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb. se na právní i faktické existenci budovy nic nezměnilo, tedy že nezanikla. Zbavil-li se obdarovaný daru vyčleněním bytových jednotek v domě prohlášením ze dne 6. 2. 2001, může se žalobkyně domáhat pouze finanční náhrady odpovídající ekvivalentu poskytnutého daru. Dovolatel není srozuměn se závěrem, že dopouštěl-li se závadného chování vůči žalobkyni a členům její rodiny opakovaně a dlouhodobě, je pro počátek běhu promlčecí doby nároku rozhodující den, v němž došlo k poslednímu takovému jednání. Odvolacímu soudu vytýká, že skutkově neobjasnil, kdy k tomuto poslednímu jemu vytýkanému jednání došlo. Prosazuje názor, že pro promlčení práva na vrácení daru je rozhodující, kdy jednání, jež je zakládá, vůbec poprvé naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., a nikoliv okamžik, kdy ještě trvalo či skončilo. Namítá, že odvolací soud neměl přihlédnout k těm vytýkaným jednáním, která se měla odehrát nejen počátkem devadesátých let minulého stolení, ale i mnohem dříve, k nimž došlo ještě před darováním. Dovolatel kritizuje odvolací soud, že v rozporu s § 80 písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí ve výroku blíže specifikovaných bytových jednotek včetně tomu odpovídajícím spoluvlastnickým podílům ke společným částem domu a k pozemku. Má za to, že se jeho rozhodnutí odchyluje od ustálené soudní praxe, podle které nemá určovací žaloba místo tam, kde lze žalovat na vyklizení nemovitosti; jelikož žalobkyně mohla přímo žalovat na vyklizení, nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. S odkazem na § 258 odst. 2 a § 340 a násl. o. s. ř. namítá, že výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně zavázal žalovaného vydat žalobkyni výše specifikovanou parcelu a konkrétní bytové jednotky, včetně blíže specifikovaných spoluvlastnických podílů na společných částech domu (výrok II.), je materiálně nevykonatelný, neboť mu ukládá povinnost, jejíž vynucení procesní právo nezná. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.* *N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.* **Z o d ů v o d n ě n í:** Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. [21 Cdo 541/2004](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AEDDFFA057778A57C1257A4E0064B8EC?openDocument&Highlight=0,null,), uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006 a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07). Bez významu jsou tudíž dovolací námitky zpochybňující skutkový závěr, že k poslednímu závadnému jednání žalovaného došlo v průběhu roku 2001 v době, kdy probíhalo opatrovnické řízení, a že soudy neměly přihlédnout k těm jeho jednáním, kterých se měl dopustit počátkem devadesátých let, popř. mnohem dříve. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůžou být významné ani námitky žalovaného o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatků jeho odůvodnění (s odkazem na § 157 odst. 2 o. s. ř.) a nevykonatelnosti (§ 258 odst. 2 o. s. ř.), neboť představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. [32 Odo 618/2004](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1FC1BC92550BB9F6C1257A4E00673C69?openDocument&Highlight=0,null,), usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. [III. ÚS 1970/07](http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1970-07_1)). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovoláním zpochybněný závěr, že má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení vlastnictví podle § 80 písm. c) o. s. ř., rovněž nenaplňuje kritérium zásadního významu po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. Posouzení této právní otázky totiž závisí na zcela konkrétních a individuálních skutkových okolnostech a postrádá tak potřebný judikatorní přesah do rozhodovací praxe soudů \[srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. [29 Cdo 821/2000](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/8DE130ACB72E82F9C1257A4E0064EB82?openDocument&Highlight=0,null,), uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71\]. Přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vystihuje námitka vůči závěru, že byl-li darován dům, v němž byly po darování na základě prohlášení obdarovaného (jako vlastníka) vymezeny části této budovy, jež se – za podmínek stanovených zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a v souladu se stavebním určením – staly jednotkami podle § 2 písm. h) citovaného zákona a společnými částmi, lze místo domu „vrátit“ jednotlivé (dosud nezcizené) jednotky včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů, neboť jde nadále o tutéž (darovanou) věc. Tato otázka se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím nevyskytla. Pro její řešení má tudíž rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Posledně citované ustanovení umožňuje dárci domáhat se vrácení daru, tj. požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Důsledkem § 630 obč. zák. je, že obdarovaný, který získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu, ji musí – za splnění zákonných podmínek – vrátit. Jen nemůže-li tak učinit in natura, je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 458 obč. zák.). V dané věci nastala situace, kdy obdarovaný předmět daru poté, co se stal jeho vlastníkem, prohlášením podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění účinném do 29. 6. 2001, dům reálně rozdělil určením vymezených částí budovy, které se staly jednotkami (§ 2 písm. h/) a společnými částmi domu (§ 2 písm. g/). Odborná literatura i soudní praxe se shodují v tom, že způsobem reálného rozdělení věci je nejen rozdělení nemovitosti např. na dva samostatné objekty – dvě od sebe oddělené nemovitosti (např. rozdělení pozemku na dva menší nebo rozdělení budovy na dvě samostatné budovy), nýbrž i rozdělení bytového domu či budovy na jednotky podle zákona o vlastnictví bytů (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 809, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. [29 Odo 661/2006](https://sbirka.nsoud.cz/?p=14527), publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 105/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. [22 Cdo 559/2004](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/186CB5595ADEA3FAC1257A4E00654883?openDocument&Highlight=0,null,), uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 21, ročník 2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. [22 Cdo 3242/2007](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B9E6E20039159263C1257A4E00678038?openDocument&Highlight=0,null,), jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud respektuje závěr, který přijal Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 51/2000, že platná právní úprava vlastnictví bytů a nebytových jednotek je postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava, umožněná občanským zákoníkem, jenž stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§ 118 odst. 2), a který v § 125 odst. 1 odkazuje na napadený zákon, je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Ačkoliv je jednotka podle § 2 písm. f) zákona o vlastnictví bytů zvláštním předmětem občanskoprávních vztahů, nebrání reálné rozdělení obytného domu (předmětu daru) na jednotky a společné části vrácení daru in natura podle § 630 obč. zák.; dárci lze fakticky vrátit to, co bylo z daru vytvořeno jeho reálným rozdělení. Jestliže byly v darovaném domě vyčleněny jednotky podle zákona o vlastnictví bytů ve smyslu § 5 citovaného zákona, potom se dárce může vůči obdarovanému úspěšně domáhat vrácení těch bytových a nebytových jednotek včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem zůstal obdarovaný. Jelikož bytová jednotka není fakticky samostatnou reálně oddělitelnou částí budovy, ale jen jeho vymezenou (sou)částí, mýlí se dovolatel, má-li za to, že vymezením bytových jednotek předmět daru zaniká, a to co postupem podle zákona č. 72/1994 Sb. vzniklo, nelze dárci vrátit. Právo dárce na vrácení daru založené zákonem nelze v tomto případě učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný darovanou věc reálně rozdělí. Nadále přitom platí, že došel-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru (jeho část) zcizil, je obdarovaný – pokud jsou splněny podmínky § 630 obč. zák. – povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru (jeho části) podle zásad o bezdůvodném obohacení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. [33 Odo 563/2004](https://sbirka.nsoud.cz/?p=14314), publikovaný pod R 83/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předložil žalovaný dále dovolacímu přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně domáhat se vrácení daru se nepromlčelo, neboť má zato, že tuto otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, např. fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. [33 Cdo 2425/98](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/99DE5E9AB8612201C1257A4E0066AEA0?openDocument&Highlight=0,null,)). Rozhodovací praxe dovolacího soudu i odborná literatura je zajedno v názoru, že tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. [32 Odo 429/2003](https://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/46CB79408B1FF8AAC1257A4E006532E9?openDocument&Highlight=0,null,), uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 2865, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s.). Je evidentní, že promlčecí doba bude běžet odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením), a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Podle § 101 obč. zák. běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného intenzivně dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo. Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání žalovaného vůči žalobkyni a členům její rodiny, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy. Docházelo-li k jednáním proti dobrým mravům v delším časovém období, přičemž k poslednímu před doručením výzvy ke vrácení daru a podáním žaloby ještě v roce 2001, je správný závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně domáhat se vrácení daru není promlčeno. Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). |

nájdená súvislosť

§ 125

(1)

Osobitný zákon upravuje vlastníctvo k bytom a nebytovým priestorom.

(2)

Osobitný zákon ustanovuje, ktoré veci môžu byť predmetom vlastníctva iba štátu alebo určených právnických osôb.

nájdená súvislosť

§ 132

(1)

Vlastníctvo veci možno nadobudnúť kúpnou, darovacou alebo inou zmluvou, dedením, rozhodnutím štátneho orgánu alebo na základe iných skutočností ustanovených zákonom.

(2)

Ak sa vlastníctvo nadobúda rozhodnutím štátneho orgánu, nadobúda sa vlastníctvo dňom v ňom určeným, a ak určený nie je, dňom právoplatnosti rozhodnutia.

nájdená súvislosť

§ 149

(1)

Ak zanikne bezpodielové spoluvlastníctvo, vykoná sa vyporiadanie podľa zásad uvedených v § 150.

(2)

Ak dôjde k vyporiadaniu dohodou, sú manželia povinní vydať si na požiadanie písomné potvrdenie o tom, ako sa vyporiadali.

(3)

Ak sa vyporiadanie nevykoná dohodou, vykoná ho na návrh niektorého z manželov súd.

(4)

Ak do troch rokov od zániku bezpodielového spoluvlastníctva manželov nedošlo k jeho vyporiadaniu dohodou alebo ak bezpodielové spoluvlastníctvo manželov nebolo na návrh podaný do troch rokov od jeho zániku vyporiadané rozhodnutím súdu, platí, pokiaľ ide o hnuteľné veci, že sa manželia vyporiadali podľa stavu, v akom každý z nich veci z bezpodielového spoluvlastníctva pre potrebu svoju, svojej rodiny a domácnosti výlučne ako vlastník užíva. O ostatných hnuteľných veciach a o nehnuteľných veciach platí, že sú v podielovom spoluvlastníctve a že podiely oboch spoluvlastníkov sú rovnaké. To isté platí primerane o ostatných majetkových právach, ktoré sú pre manželov spoločné.

(5)

Ak sa po vyporiadaní bezpodielového spoluvlastníctva manželov rozhodnutím súdu alebo dohodou objaví majetok, ktorý nebol zahrnutý v rámci vyporiadania, platí preň domnienka uvedená v odseku 4.

nájdená súvislosť

§ 142

(1)

Ak nedôjde k dohode, zruší spoluvlastníctvo a vykoná vyporiadanie na návrh niektorého spoluvlastníka súd. Prihliadne pritom na veľkosť podielov a na účelné využitie veci. Ak nie je rozdelenie veci dobre možné, prikáže súd vec za primeranú náhradu jednému alebo viacerým spoluvlastníkom; prihliadne pritom na to, aby sa vec mohla účelne využiť a na násilné správanie podielového spoluvlastníka voči ostatným spoluvlastníkom. Ak vec žiadny zo spoluvlastníkov nechce, súd nariadi jej predaj a výťažok rozdelí podľa podielov.

(2)

Z dôvodov hodných osobitného zreteľa súd nezruší a nevyporiada spoluvlastníctvo prikázaním veci za náhradu alebo predajom veci a rozdelením výťažku.

(3)

Pri zrušení a vyporiadaní spoluvlastníctva rozdelením veci môže súd zriadiť vecné bremeno k novovzniknutej nehnuteľnosti v prospech vlastníka inej novovzniknutej nehnuteľnosti. Zrušenie a vyporiadanie spoluvlastníctva nemôže byť na ujmu osobám, ktorým patria práva viaznúce na nehnuteľnosti.

Bezpodielové spoluvlastníctvo manželov

nájdená súvislosť

§ 150

Pri vyporiadaní sa vychádza z toho, že podiely oboch manželov sú rovnaké. Každý z manželov je oprávnený požadovať, aby sa mu uhradilo, čo zo svojho vynaložil na spoločný majetok, a je povinný nahradiť, čo sa zo spoločného majetku vynaložilo na jeho ostatný majetok. Ďalej sa prihliadne predovšetkým na potreby maloletých detí, na to, ako sa každý z manželov staral o rodinu, a na to, ako sa zaslúžil o nadobudnutie a udržanie spoločných vecí. Pri určení miery pričinenia treba vziať tiež zreteľ na starostlivosť o deti a na obstarávanie spoločnej domácnosti.

Poznámky a komentáre

Načítavajú sa poznámky a komentáre…

Pripomienky z MPK

79 pripomienok · § 1702 · zoradené od najkonkrétnejších

Načítavajú sa pripomienky z MPK…

§ 1702 · Rozdelenie domu rozhodnutím súdu

Nový Občiansky zákonník

Prepojené materiály · 9

sp. zn. 26 Cdo 1811/2020

sp. zn. 26 Cdo/3777/2019

sp. zn. 28 Cdo 622/2010

sp. zn. 33 Cdo 4080/2007

Občiansky zákonník · § 125

Občiansky zákonník · § 132

Občiansky zákonník · § 149

Občiansky zákonník · § 142

Občiansky zákonník · § 150

Poznámky a komentáre

Pripomienky z MPK